CHTĚLY JSEM POMOCT… PROČ?

Je krásné dívat se do očí člověka, kterého jste právě obdarovali.“

Přemýšlíme nad tím, jak budou naše děti vnímat za pár let dění posledních týdnů a měsíců. Většina z nich si asi bude pamatovat hlavně to, že byla zavřená škola. Naše generace (ročník 1974) zažila jen uhelné prázdniny a to ještě ne celoplošné. 

Vezmou si něco z této situace? 

Hana: „Když v roce 1986 bouchnul Černobyl, máma mi dávala jód. Bylo to odporné, to jediné si pamatuji dodnes. Žádné další vzpomínky na tuto dobu moc nemám. Určitě to bylo i množstvím informací, které se nám nedostávaly“.

Děti vnímají ze všech médií tisícová čísla o počtech nemocných a mrtvých, všichni kolem nosí roušky a nemohou dělat spoustu věcí. Nečekaně zůstaly doma ze škol, nemohou se potkávat se svými kamarády, nemohou chodit do svých oblíbených kroužků. Z rodičů se stali učitelé.

Když se i v České republice objevila nemoc COVID 19, nikdo si zřejmě neuměl představit co přinesou následující dny. Všichni si to moc dobře pamatujeme, nouzový stav, děti doma ze škol, omezení, roušky, home office. Život se skoro zastavil. Najednou jsme začali šít roušky, pomáhat si víc než kdy jindy, být více ohleduplní a solidární. Ti, co nemohli vykonávat svoje profese hledali způsob, jak být nápomocni. Ve podobné situaci jsme se ocitly i my, Darodějky.  Klienti rušili své poptávky, ve firmách byl stop stav na nákupy propagačních předmětů, rušily se eventy, letní akce apod. I my jsme přemýšlely, jak využít co máme, případně co umíme. Začaly jsem šitím roušek z materiálů (co dům dal) a několik desítek jich rozdaly. Potom jsme nakoupily látku, daly práci švadleně a švadlena nám našila na náš e-shop Jiné dárky, roušky na prodej. Abychom je ale neprodávaly jen tak, dohodly jsem se s neziskovou organizací Liga vozíčkářů na spolupráci a finanční podpoře z prodeje roušek. Vymyslely jsme koncept, který se zdál být funkční, srozumitelný a jasný. Pár lidí to pochopilo a povzbudilo nás, pár nám napsalo nehezké řádky o tom, že bychom roušky měly dávat zadarmo. Doba byla, je a bude plná emocí a nebudeme lhát, že nám to lehce vzalo notný díl energie do další práce.  Chtěly jsme pomoci, stálo nás to peníze, čas i energii.

Všichni děkovaly lidem v první linii. My jsme taky chtěly poděkovat, poděkovat tak, jak umíme. Dárkem. Připravily jsme malé sladké dárky pro pracovníky v domově seniorů na Moravci a pro laboranty v nemocnici u Sv. Anny v Brně. Připojily jsme dopis a dárky doručily. Přišla spousta krásných slov poděkování. Pro to jsem to dělaly, abychom vyjádřily poděkování jinak než slovně.

To nás zase zpátky nakoplo a ukázalo se, že to, co děláme, má smysl.

I když jsem už dospělé a víme, že nejsou jen skvělé dny, je důležité vždy najít způsob, kterým lze ty špatné dny přebýt.

A proč to celé píšeme?

Euforie už zčásti opadla, ale pokud by někdo z vás měl nápad nebo jenom chuť, jak poděkovat lidem (nejen v první linii), nebo třeba zaměstnancům v této „zvláštní“ situaci, stačí se na nás kontaktovat a určitě spolu něco vymyslíme.

Darodějky

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů